O Zemanových voličích

Dobrá kritika je pro autora vždy platnější nežli plácání po zádech. Rozšiřuje jeho uvažování a prohlubuje úvahu. Tento článek reaguje na kritiku předchozího článku "Kdo jsou Zemanovi voliči".

Dobrá kritika je pro autora vždy platnější nežli plácání po zádech. Rozšiřuje jeho uvažování a prohlubuje úvahu. O to cennější, když není myšlena za účelem dehonestace či pro zviditelnění kritika, ale z „pouhé“ potřeby diskutovat a kultivovat veřejný prostor. Propojuje pisatele s čtenářem, který má zaujmout stanovisko a polemizovat s veřejně prezentovaných názorem. Takové kritiky je třeba a stejně tak je na místě poskytnout kritikovi co nejlepší odpověď.

Článek „Kdo jsou Zemanovi voliči“ vyvolal diskuzi a přinesl zajímavé reakce. Na sociálních sítích se strhla názorová bitva, ale kvalitní diskuze je i na internetu možná. Pokud čtenář přemůže nutkání, která sociální sítě vyvolávají: vypustit z pohodlí domova, a především ze sebe, vnitřního démona, který do světa skrze internet volá, jako kdyby chtěl veřejný prostor posednout zlým jazykem a úmysly.

Prostřednictvím tohoto článku se pokusím stručně odpovědět na zajímavou kritiku, která mi přišla od čtenáře z akademického prostředí. Kritik vystihl aspekt, nad který jsem přemýšlel v průběhu psaní a po odeslání článku do redakce Přítomnosti.

Kritika od pozorného čtenáře zněla: „Obávám se, že Vaše vysvětlení platí v poměrně hodně málo případech. Od normalizace uběhlo již několik desetiletí, uvědomte si, že volič, na kterého by Vaše analýza mohla pasovat, nemůže být v kategorii 18-45 let, což je celkem velká skupina. (…) Domnívám se tedy, že voličské chování má ohromné množství různých aspektů a že minulost v něm hraje mnohem různorodější roli, než uvádíte ve své interpretaci.“

Nejprve si však zrekapitulujme, hlavní myšlenky předmětného článku:

1. Během normalizace se prosadila se teze, že sociální jistoty jsou více než svoboda a politicky neutrální zábava má přednost před pravdou a politickou odpovědností. Ta přetrvává u části české společnosti doposavad.
2. Voliči Miloše Zemana jsou zástupci určitě části šedé zóny. Tam sice „spadli“ téměř všichni lidé, kteří se pohybovali mezi politickým establishmentem a disentem, avšak v případě Zemanových voličů jsou to ti, kteří měli blíže k politickému establishmentu nežli k disentu, a nechali se znormalizovat.
3. Pasivita šedé zóny vyzdvihla některé zástupce šedé zóny po převratu do politického popředí. Jedním z mnoha těchto lidí byl i Miloš Zeman.
4. Miloš Zeman slouží svým voličům jako potlačené svědomí. Současná hlava státu je pro své voliče velmi silným (morálním) argumentem, aby si zachovali vlastní integritu, uchovali si zkreslené vidění světa i normalizační návyky, které se jim prostřednictvím Miloše Zemana daří zhodnocovat i v současných poměrech.
5. Zemanovi voliči si prostřednictvím současného presidenta kompenzují své selhání, když artikuluje jejich strachy, podporuje uzavřenost a prioritu sociálních jistot v duchu normalizace. Stejně tak jim dodává falešný pocit aktivity a vzdoru, když se za něj postaví za každých okolností.

Kritik správně vystihl podstatu jevu. Tedy, že normalizaci a její dopad na vlastní kůži zažila pouze část obyvatelstva. Jak ale pochopit, proč voličská základna Miloše Zemana absorbuje i občany, kterým je nyní 18 až 45 let?

Odpověď na tuto otázku nám poskytuje transgenerační psychologie rodiny a historická sociologie.

Shrneme-li stanoviska obou těchto disciplín, vyplývá nám, že transgenerační přenos, tj. transfer určitého (negativního) jevu z generace na generaci prostřednictvím nejbližšího okolí jedince, je částečnou odpovědí, proč i mladší generace s vazbami na určitou část šedé zóny, která měla blíže k politickému establishmentu nežli k disentu, a jež se poctivě naučila normalizační morálky, patří v některých případech ke skalním fanouškům Miloše Zemana.

Jinak řečeno: v předchozím článku jsem zdůraznil aspekt přijmutí a odpuštění viny a potlačeného svědomí; obě tato pozorování byla přenesena do nastupujících generací skrze rodiny, které nebyly schopné dojít odpuštění, a tak se i nastupující generace – tedy děti normalizovaných – potýkají se zkresleným viděním světa, jelikož jejich vlastní mysl upravuje realitu tak, aby si uchovala vlastní nedotknutelnost, a z toho důvodu hledají oporu v adoraci podobného presidenta.

Opomenout nelze aspekt vzdělání, které dokáže zpřetrhat vazby mezi normalizační morálkou a mladými lidmi. Vzdělání – především kvalitní výchovou občanskou, mediální a zevrubnou znalostí moderních dějin lze vyléčit lidskou mysl z úpravy reality. Reforma školství v oblasti výše zmíněného vzdělávání však probíhá pomalu, ale už nyní je jasné, že reformu, která bude mladé lidi vést ke kritickému myšlení a opuštění normalizační morálky neprovede Ministerstvo školství, ale spíše dobrá příprava budoucích základoškolských a středoškolských učitelů na univerzitách.

Článkem o Zemanových voličích se nemyslí, že bychom chtěli upozornit a ukázat na lidi s vyloženě špatnými názory, že bychom dělili mezi těmi, kteří mají zkreslenou realitu, a těmi, kdo jsou na správné cestě – to by bylo nespravedlivé a vulgární tvrzení! Nýbrž, že otevřená mysl je schopná jednat a myslet kriticky, což evidentně tradiční Zemanův volič neumí.

Tady nejde o dělení na špatné a dobré, má polemika cílí na aspekt osvobození od normalizační morálky, tedy na politickou aktivitu, ne-manipulativnost a kritické myšlení, otevření mysli a srdce – jedině tak může fungovat společnost, ve které si všichni její členové budou jisti, kdo jsou a kam směřují a nebudou k tomu potřebovat berličky.

Poté se již Zemanovi voliči nebudou muset vnitřně obhajovat hulvátem s revizionistickými sklony a česká společnost, a spolu s ní i česká politika, dostane svůj autentický obsah.

Článek byl publikován 24. 4. 2017 v Přítomnosti.