Solidarita? Spolehněme se na svobodu

Solidarita je klíč ke společenskému konfliktu. Má to být vynucená povinnost, nebo spíše ctnost svobodných lidí?

Zápas o svobodu neskončil porážkou Sovětského svazu ve studené válce, pokračuje v polemice o tom, kde svoboda končí a kde začíná. Poslední dobou se zdá, že hlas svobody prohrává v zápase o solidaritu.

Čím dál častěji se střetáváme s názorem, že lidé nejsou dostatečně solidární (a státy jakbysmet), a proto je potřeba jim solidaritu s druhými vštípit donucením a nátlakem. Pocit donucení se poté elitám, které takovýto postup prosazují, zpravidla vymstí, a frustrace ve společnosti neklesá, ale naopak se zvyšuje. Komentátoři poté jednohlasně mluví o rozdělení společnosti, ale jen málokdo o tom, že jde boj o solidaritu a o svobodu.

Boj o solidaritu: (tradiční) pravice a levice

T. H. Marshall, vlivný britský sociolog, ve své eseji Citizenship and Social Class hledá střední cestu mezi kapitalismem a socialismem a tvoří hybrida jménem sociální stát. Chopí se marxistické představy o třídním boji, tu se ale pokouší uhladit pomocí práva, které má vytvořit prostor pro socialistické myšlenky v kapitalistické společnosti. Bystrým okem si však lze všimnout, že namísto práva se zde jedná spíše o nároky. Tento pokus T. H. Marshall uskutečňuje začátkem 50. let 20. stol., tedy na začátku studené války, kdy se udál významný střet mezi socialistickou a kapitalistickou ideologií.

O solidaritě se toho namluvilo hodně, ale málokdo mluví jasně o jejím obsahu. V roce 1931, se o to pokusil papež Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno. Solidaritu jako pojem tedy zavádí, coby křesťanský vynález zakotvený v evangeliu, katolická církev. Pojem solidarita z této encykliky převzala křesťanská demokracie a do svého slovníku ji následně převzala levice i pravice.

Pocit donucení se elitám, které takovýto postup prosazují, zpravidla vymstí, a frustrace ve společnosti neklesá, ale naopak se zvyšuje.

Pojem solidarita v encyklice není definován jednoznačně, a proto se dosud vykládá dvěma způsoby. Solidaritu lze chápat v levicovém významu, jako povinnost přenesenou na stát,  který má donutit lid být solidární – pomocí progresivního zdanění či nyní v podobě uprchlických kvót aj. To nutně předpokládá, že solidárnější musí být vždy jen část společnosti a stát je arbitr, který rozhoduje, co je správné.

Pravice mluví spíše o solidaritě jako ctnosti. Solidarita v pravicovém podání nezavazuje, nýbrž vyzývá k aktivitě a dobrovolnosti, nemá vynucovací charakter. Vychází z individuální svobody a vyvěrá z dobré vůle. Toto pojetí klade velkou odpovědnost na jedince a na rozdíl od levicového chápání věří v člověka a v jeho vůli uskutečňovat dobro. Solidarita v pravicovém pojetí netouží po tom, aby stát (či dnes např. EU) řekl, co je správné, tedy co je v souladu se solidaritou, nýbrž tuto úlohu nechává lidem, jež jsou sice omylní a náchylní k neřestem, ale zato svobodní.

Dle amerického konzervativce Franka S. Meyera je nejvyšší politickou hodnotou svoboda, a má-li být člověk svoboden, musí být co možná nejvíce oproštěn od státního donucení a nátlaku. Solidarita je tedy opět otázkou ctnosti a ta spočívá na svobodě, jejímž jediným skutečným protivníkem je lidská neřest.

Rozdělená společnost, svoboda a solidarita

V současném světě se tak dostáváme do paradoxní situace, kdy hlavní levicový proud dnešní Evropy hlásá, že společnost se rozdělila z důvodu třídních konfliktů. Má pravdu, ale může si za to sama, když neposkytuje prostor pro svobodu a společenskou solidaritu prosazuje silou.

Takovéto štěpení, kdy stát říká lidem, co musí obětovat a chce je za neposlušnost sankciovat, je příčinou rozložení společnosti. Levicoví intelektuálové a politici vnesli do kapitalistické společnosti uměle vyvolaný třídní konflikt, tedy historické harampádí, a odepřením svobody pravicovější střední třídě si způsobili rozbití společnosti.

Solidarita v pravicovém pojetí netouží po tom, aby stát řekl, co je správné, nýbrž tuto úlohu nechává lidem, jež jsou sice omylní a náchylní k neřestem, ale zato svobodní.

Společnost se však nikdy nespojí, dokud bude Evropě – a jak vidno i v USA – vládnout levicové pojetí solidarity. Střední třída se bude dále bouřit proti mainstreamové levici a volit „pravicovou“, populistickou alternativu. Jak vidíme na Trumpovi či Orbánovi, volí se dnes cokoli proti mainstreamové levici.

Zápas o svobodu je i bojem o podobu solidarity. Dokud bude náš stát či Evropská unie prosazovat své rozhodnutí pomocí donucení a nátlaku, tak se občanská společnost nikdy nespojí a uměle vyvolaný třídní konflikt bude sílit.

Článek byl publikován 21.11. 2016 v časopise Přítomnosti.