Solidarita, kvóty a hledání řešení

Státy V4 neodmítly solidaritu s Evropskou unií, nýbrž nepřijaly nefunkční celoevropské řešení. Nyní stojí před velkou zkouškou z dospělosti, protože musí najít účinné evropské východisko.

O solidaritě

O solidaritě se toho za poslední dobu napovídalo hodně. Málokdo, však dobře chápe, co to solidarita je a jaké jsou její kořeny. Solidarita ve své podobě a významech byla formulována až v roce 1931, kdy ji poprvé použil papež Pius XI. v encyklice „Quadragesimo anno“ (překl.“Čtyřicátého roku“). Jedná se o křesťanský vynález, jehož hodnotové zakotvení spatřujeme v evangeliu a který následně převzala do svého slovníku skrze křesťanskou demokracii levice, v jejímž pojetí se pojem často formuluje, ale také pravice, která pojem zpodobňuje blíže ke skutečnému významu.

Naneštěstí, pojem solidarita v encyklice není jednoznačně definován, a proto se doteď vykládá dvěma způsoby. Solidaritu lze chápat jako povinnost přenesenou na stát, aby přerozděloval statky tak, aby bral bohatým a rozdával je chudým. Toto chápání automaticky předpokládá, že solidárnější musí být vždy jen část společnosti a stát má mít redistribuční úlohu. Solidarita je v dnešní době také spojována s revoluční tradicí, která se později ztotožnila s heslem francouzské revoluce – bratrstvím. Není náhodou, že tohoto pojetí se chopila levice.

Druhou možností je chápat solidaritu jako lidskou ctnost (čest, poctivost, mravnost), která nezavazuje, nýbrž vyzývá k aktivitě a dobrovolnosti. Nemá vynucovací charakter ani mechanismy pro institucionální prosazování. Vychází z individuální svobody a vyvěrá z dobré vůle. Pojetí klade velkou odpovědnost na člověka a na rozdíl od levicového chápání důvěřuje v člověka a v jeho osobní vůli uskutečňovat dobro, které překoná to zlé v něm. Solidarita v pravicovém podání nechce stát, který direktivně určí, co je správné, co je solidární, stát předává tuto možnost lidem, kteří jsou sice omylní, nicméně díky tomu svobodní a zodpovědní za své rozhodnutí.

O kvótách

Levice se plete, když se domnívá, že solidarita je vymahatelná. V rámci svého jistě hlubokého přesvědčení mluví o selhání zemí Visegrádu, avšak zcela neprávem, protože svobodná vůle jak lidí, tak suverénního státu, je nedotknutelná. V současné podobě Evropy, kdy neexistuje federativní EU, která by jak zachovala svobodnou vůli lidí, tak zároveň odstranila politickou suverenitu státu (nikterak kulturní, což by byla katastrofa), je věcí každého státu, aby buď přijal celoevropské řešení, anebo přišel s lepším návrhem.

Tam, kde se suverénní stát rozhodne jít proti většinovému názoru, jako to udělaly země V4, když odmítly kvóty, tam se zavazuje k hledání nového řešení. Státy Visegrádu neodmítly solidaritu s Evropskou unií a uprchlíky, nýbrž nepřijaly nefunkční celoevropské řešení. Tím se chopily nelehkého úkolu a totiž toho, aby na svou vlastní odpovědnost navrhly nové společné východisko. Když se země V4 postaví problému čelem a najdou řešení, tak splní svou úlohu a dostojí své odpovědnosti.

Hledání řešení

Země V4 stojí před velkou zkouškou z dospělosti. Názorová shoda a semínka naděje tu, ale jsou. Můžeme je spatřovat v tom, v čem se země Visegrádu shodují. Jsou to především kvóty, mezinárodní spolupráce v boji proti terorismu a postoj k agresivnímu Rusku.

EU a NATO jsou klíčové pro středoevropskou prosperitu a svobodnou existenci. Visegrád jako by se poslední dobou zmáhal ve strachu, že se komplexní řešení nepodaří najít a svými politikami to dával najevo, ale je třeba uklidnit hysterii a spolupracovat. Evropská unie si musí nastavit krátkodobé a dlouhodobé cíle a rozdělit řešení na vnitřní a vnější.

Řekl bych, že evropská armáda je dobrý nápad, ale v současnosti dlouhodobý cíl. Lehce urychlit se dá pouze tím, že se bude budovat pomalu a na již existujících základech. Země Visegrádu by mohly přijít s první kapkou do mlýna a vybudovat armádu V4, která by nejenom poskytovala oporu pro středoevropské obyvatelstvo a pomáhala by kontrolovat již uzavřenou balkánskou cestu a nově vznikající polskou cestu, nýbrž by byla schopná také ukončit hysterii, aktivně spolupracovat s EU a NATO.

Země V4 by svou jednotou vzaly neliberálním politikům munici, protože občané by pochopili, že stát se skutečně zajímá o jejich ochranu, a bezpečnost by byla nejenom smluvně zajištěná, jak je to v případě NATO, ale také obyvatelům na očích, protože armáda V4 by pomáhala aktivně bránit vnější hranice EU a její jednotky by nadále kooperovaly se Severoatlantickou aliancí. V4 armáda a NATO by se nekryla, obojí by mělo svůj smysl a opodstatnění.

Společná armáda by se tak mohla stát zkušebním koněm, vytvořená na základech Battle Group V4, jež se organizačně osvědčila. Tato Visegrádská iniciativa by otestovala funkčnost sdílené armády a po splnění své mise, by mohla vzniknout i společná evropská armáda – poučena o fungování V4 armády a přenesena na unijní správu. To by mohl být zárodek vnitřního řešení.

Kombinaci vnitřního i vnějšího řešení nabízí i Think-tank evropské hodnoty, které pro Respekt píší: „Zatímco země Visegrádu svou opozici formulovaly otevřeně, za postoj zbývajících členských států mluví čísla – ze slíbených 160 000 bylo zatím ke konci srpna relokováno jen 4 448 žadatelů o azyl. To je selhání tohoto nástroje, který prakticky nic zásadního pro řešení migrační krize nepřinesl. To je třeba si férově přiznat a hledat jiné cesty.“

Myslím, že právě cesta, již obhajují Evropské hodnoty, resp. reformu imigračního a azylového systému EU, je vnějším, vnitřním, a hlavně celoevropským řešením, které stojí za pozornost. Její účinnost představuje osm pilířů s velice konkrétními návrhy. Za zmínku stojí především kontrola vnějších hranic, která by měla být absolutní prioritou.

EH navrhují ochranu předsunutých hranic v podobě azylových center v Africe a na Blízkém východě: „do těchto center bude EU následně vracet žadatele o azyl, kteří nemají podle principu první bezpečné země nárok na azyl v EU, ale zároveň není možné je vrátit do žádné z tranzitních zemí, kterými na cestě prošli, z důvodu nefunkčních nebo neexistujících readmisních dohod,“ píší v návrhu. V té nejčernější variantě, kdy se nepodaří ochránit mořské a předsunuté hranice, bude podle EH nutné využít fyzické bariéry na území Evropy.